HISTORIE PLEMENE
Tajemství dalekého severu
Od prvních dnů existence Eskymáků na zemi s nimi žili a lovili jejich psi. Postupem doby začali Eskymáci rozvíjet plemena psů v souladu s požadavky svých potřeb, šlo především o vytrvalost a co nejmenší spotřebu energie.
Polární psi byli chováni už původními kmeny za dávných časů za polárním kruhem.
Izolace měla přímý důsledek i na psy, kteří se rozmnožovali v omezeném společenství uvnitř každého kmene. Kmen byl uzavřené společenství, kde se každá zvláštnost a rozmanitost přenášela ve své charakteristické podobě z generace na generaci. Tímto způsobem vznikla mnohá severská plemena. Mezinárodní kynologická federace uznává tato čtyři plemena: aljašský malamut, sibiřský husky, samojed a grónský pes.
V pustých krajích byli na sebe člověk a pes odkázáni po většinu svého života a jeden bez druhého by nepřežili. Pes, který by nesnesl společnost dalších psů, byl pro původní obyvatele nepoužitelným. Při cestování po bílých pláních nemohl nikdo riskovat, že se smečka vyvraždí a on zůstane sám jen se saněmi!
Další případem, který nepřipadal v úvahu, byl pes, který by vykazoval známky agresivity vůči lidem. Pokousání neznamenalo jen nebezpečí strašné smrti na následky vztekliny (dříve v osadách velmi rozšířené a neléčitelné), ale i na stezce neřešitelný problém lékařského ošetření. Nechat se pokousat psem uprostřed zasněžené pláně by se téměř vždy rovnalo sebevraždě.
I pouhá špatná ovladatelnost a neposlušnost psů mohla znamenat problémy pro lidi, ale i celé spřežení. Například pokud se psi pustili po stopách zvěře i se saněmi a nákladem, podepsali nezřídka ortel smrti nejen nad sebou samými, ale i nad svým pánem.
Kmeny věřily, že agresivní a nezvladatelní psi by měli být utraceni před zraky ostatních psů pro výstrahu. Takoví psi také končili svůj život v arénách psích zápasů Dalekého severu, známých z příběhů Jacka Londona.
Naopak přátelští jedinci a vynikající tahouni, kteří přežili útrapy sněžných cest, se vraceli zpět do osad a svůj genetický potenciál předávali dál.
V návaznosti na tradice chovu v původních podmínkách se požadavek ovladatelnosti a odmítání agresivity u severských psů dostal i do standardů FCI.
Zlatá horečka na Klondiku byla migrace více než 100 000 lidí do pusté oblasti Klondike u dnešního města Dawson City, v kanadském teritoriu Yukon, v letech 1896 a 1899. Zlato zde bylo objeveno 16. srpna 1896 a poté, co byly zveřejněny zprávy o objevu, vyvolaly masový přesun lidí toužících zbohatnout. Stále více Evropanů proudilo na Aljašku a do Kanady, aby tam nalezli své štěstí. Bylo potřeba používat zvířata k přepravě nákladů. Oslové a muly byli pro tuto oblast naprosto nevhodní. Naopak přátelští psi s ohromnou silou patřící Mahlemiutům, byli pro tuto úlohu přímo předurčeni. Stále více zlatokopů začalo spoléhat na robustnost, sílu a vytrvalost malamutů.
Psal se rok 1909, mezi usedlíky rostla touha po kratochvílích, a tak vznikl nápad uspořádat první závody psích spřežení. Během prvních let si místní obyvatelé uvědomili, že malamut je pro tyto závody příliš pomalý. Začalo se tedy přistupovat ke křížení různých plemen saňových psů. Záchrana tohoto plemene přišla doslova v posledních minutách. Pár obdivovatelů tohoto plemene se vydalo na obtížnou cestu do odlehlých vesniček Inuitů, aby zde hledali čistokrevné malamuty. Tito vybraní malamuti se stali základním kamenem čistokrevného chovu plemene Aljašský malamut.
1925 Velký běh do Nome (Great Race of Mercy)
Velký běh je označení pro štafetovou dopravu séra proti záškrtu z Nenany do krutou zimou odříznutého městečka Nome, kde propukla epidemie záškrtu. Epidemie byla tak vážná, že by dokázala postupně zlikvidovat celé město. Cestovat přes bílé planiny nebylo vůbec jednoduché a v roce 1925 se zde vůbec nedalo uvažovat o letecké dopravě. Jedinou možnou variantou bylo využít spřežení. A tak se rozhodlo 20 musherů s téměř 150 psy, že se o přepravu séra pokusí. Cesta byla téměř 674mil (1085km) dlouhá a 20 spřežení ji zvládlo za pět a půl dne. Odvahou těchto 20 mužů bylo městečko Nome zachráněno od epidemie. Jejich jména byla vynášena tiskem a rádiem. Nikdo jim neřekl jinak než hrdinové.
A největším psím hrdinou se stal pes Balto. vůdčí pes spřežení, které běželo do městečka Nome. Lidé v Nome čekali a vyhlíželi, zda se podaří dovézt sérum, když uviděli Balta, věděli, že jsou zachráněni. A hrdina se také dočkal své sochy, která je umístěna v Central Parku v New York City.
V roce 1970 se podařilo uspořádat první závod Iditarod, který se běží jako památka Velkého běhu do Nome a záchrany městečka Nome.